ahoj,tento obrázek je sice jen nafocený s nějakou modelkou,ale věřte mi že upíři jsou.můžou to být sice psychopati nebo nemocní lidé nemocí která se jmenuje porforye ,ale i přesto všechno upíři přece jen jsou a my na ně věříme a proto jsme udělaly tuto stránku.

Upíři, Kainité a Rodní

Toto jsou tři nejčastější pojmenování, která se používají pro dcery a syny Kainovy. Znamenají ale všechny tři totéž, lze je libovolně zaměnit? To rozhodně ne! Jaký je tedy mezi nimi rozdíl? Kdy se používá které?

Začněme s pojmem upír. Toto pojmenování je přinejmenším nevhodné. Lze je použít leda vůči někomu, kdo pojmy Rodný a Kainita nezná, nebo si svůj stav odmítá připustit: "Jsi upír! Uvědom si to, konečně!" Podobně, v učených pojednáních bývá pojem upír používán pro označení potomků Kainových jako druhu. Jinak je toto slovo chápáno jako terminus technicus zdůrazňující nejvýraznější fyziologický projev - parazitický způsob obživy.

V případech oficiálních setkání je to bráno skoro jako sprosté slovo Pokud by někdo použil toto označení na audienci u prince, arcibiskupa nebo na shromáždění některého z nezávislých klanů, pak se ocitne v situaci člověka, který v kostele, kde se všichni ztišili a modlí se, prohlásí nahlas a pěkně procítěně "Kurva". Možná se někdo začne smát, ale většina přítomných se bude cítit dotčena a na dotyčného se bude dívat jako na burana a někoho, kdo je chce urazit.

Po celá staletí a tisíciletí se upíři (ehm, pardon) označovali jako Kainité. První tradice začínala slovy "Jsi z krve Kainovy..." a Kainité žijící v Evropě a v islámském světě neměli důvod se nazývat jinak. Pojem Rodný se používal pouze zřídka pro označení mladých upírů. V Knize Nod jsou takto označováni "mladí upíři páté a šesté generace".
Ne všichny klany však odvozovaly svůj původ od Kaina. Pro Setity, Gangrely nebo Ravnose bylo označení Kainita spíše posměšné a používali je pro upíry z ostatních klanů, kteří nesdíleli stejný hodnotový žebříček jako oni, nebo pro ty členy svých klanů, kteří přijali způsob života ostatních klanů.

Když proběhly anarchské bouře a vznikla Kamarilla, začali se její členové označovat jako Rodní. Zpočátku toto slovo označovalo pouze členy Kamarilly, ale s tím, jak Kamarilla o sobě prohlašovala, že je sdružením všech upírů na světě, se toto slovo začalo používat pro všechny Kainity.

Když později vznikl Sabbat, tak zůstal u starého pojmenování Kainité, podobně jako nezávislé klany.

V současnosti jsou tedy používány všechny oba pojmy - Rodný i Kainita.

V Kamarille je běžné používán pojem Rodný, a to jak pro členy sekty, tak i pro členy nezávislých klanů (např. "Rodní z klanu Setite a Giovanni"). Pojem Rodný bývá používán i pro Sabbatové upíry, protože "...technicky vzato, upíři ze samozvaného Sabbatu jsou ve skutečnosti pouze členové Kamarilly, kteří hromadně odmítají svoji skutečnou příslušnost".
Název Kainita je nejčastěji používáno v hanlivém slova smyslu a označuje nepřizpůsobivého upíra, který není ochoten dodržovat daná pravidla, zejména Maškarádu. V některých případech bývá používáno i jako "staré a vznešené" označení Rodných.

Členové Sabbatu se hrdě označují za Kainity a pojmenování Rodný je zde obdobně hanlivé, jako Kainita v Kamarille. Tímto slovem označují změkčilého a manipulovaného upíra, který se podrobil vůli starších upírů a vlastně tak slouží antediluviánům. Nejčastěji se používá pro označení členů Kamarilly. Označit tak jiného člena Sabbatu se rovná smrtelné urážce.

Nezávislé klany převážne používají pro pojmenování sebe sama původní pojmenování Kainita. Každý klan však má trochu jiné vztahy s Kamarillou i Sabbatem a podle toho se liší i v používání obou pojmů.

Assamité vždy používali pro sebe i ostatní jméno Kainita, s Kamarillou se moc nestýkali, tak neměli ani důvod používat jiné označení. Situace se změnila nyní, kdy zhruba třetina klanu se ke Kamarille připojila a požádala o ochranu před zbytkem klanu. Kamarilloví Assamité (Schizmatici) se musí rychle naučit pojmy používané v sektě, která je přijala.

Giovanniové a Setité jsou v častém kontaktu s oběma sektami a z povahy své neutrality vždy používají pojmenování, která používá ten, s kým zrovna hovoří. Zatímco Giovanniové dávají při označení sebe sama přednost pojmu Kainita, Setité doposud neuznali svůj původ od Kaina a v soukromí mezi Setity mají oba termíny hanlivý přídech.

Gangrelové, tedy nezávislí Gangrelové, kteří byli donedávna členy Kamarilly, používají i nadále převážně slovo Rodný, stejně jako Kamarilla. Se Sabbatem, ani ostatními nezávislými se moc nestýkají a zřejmě jim tento zvyk ještě poměrně dlouho vydrží.

Část Ravnosů také doposud dávají přednost vlastní teorii o vzniku upírů, pokud však mají nějak označit ostatní upíry i sebe sama, dávají přednost jménu Kainité. I pro ně má termín Rodný poněkud záporný přídech, pro Ravnosy však, na rozdíl od Sabbatu, symbolizuje strnulé struktury.

Oba pojmy je nutné patřičně rozlišovat a jejich nesprávné použití může vést k tomu, že princ, nebo arcibiskup, před kterým je použit špatný pojem, pojme podezření. Svoji chybu pak může Kainita/Rodný rozebírat s dubovým kolíkem v hrudi při čekání na východ slunce na střeše vhodně zvolené budovy.

Na závěr bych ještě rád připomenul dva pojmy:
Slovo vampýr je to samé co upír a Rodní i Kainité na všech stranách se budou koukat na toho, kdo je používá, jako na vulgárního hlupáka.
Slovo nemrtvý má mezi upíry spíš filosofický význam a pokud jej od někoho slyšíte, tak s největší pravděpodobností vzápětí uslyšíte i pojmy jako immanentní trascendence, metafyzické tázání nebo odvozená fenomenalita. A určitě není od věci si dát pozor, aby vzápětí nezačaly vzduchem létat pojmy jako heretik, boží soud a hořící hraniceUpír v tradiční slovanské kultuře .

Postava upíra se vyskytuje v mytologii jak východních, tak i západních a jižních Slovanů. V písemných pramenech se vyskytuje pod různými názvy:

• u Bulharů:

vapir, vipir, vъpir, vrapir, vrapirin, voper, drakus, žin, ustrel, lepir, vlepir, liter, lemptir, tenec, grobnik, brodnik, plъtnik, upir, samodiv

• u Srbů:

vampir, vukodlak, vaper, lampir, lapir, lempijer, vuk, vjegodonja, jegodonja, tenac

• u východních Slovanů:

upyrь, upir, oboroteň-krovosos, bělorus. vupor, ukr. upir

Vznik upíra

V původní mytologii Slovanů, ale též Germánů se upírem stával člověk zemřelý nečistým způsobem, (sebevrah, popravený zločinec), či vůbec osoba nějak se vylučující se ze společnosti lidí, nebo skonavší nepřirozenou smrtí (čaroděj užívající černou magii, nebo oběť čaroděje). V dobách po přijetí křesťanství (kdy se navíc těla mrtvých přestala spalovat, nebo pohřbívat staletí ověřenými způsoby) se také začalo věřit, že se upírem může stát osoba pohřbená bez obřadů (např. nepokřtěné dítě), pokud byly obřady provedeny špatně, nebo osoba narozená v určitou dobu (např. o Vánocích). Podle srbských tradic se upírem mohl stát i živý člověk s vrozenými předpoklady.

 Vzhled upírů

Upír měl podobu člověka bez kostí nebo i bez nosu, mohl mít červené oči nebo kovové zuby. Nebo bylo jeho tělo pokryto srstí (jako u vlkodlaka). U východních Slovanů mohl mít zmijí jazyk, mohl být slepý nebo hluchý. U Bulharů nabíral někdy i zvířecí podobu: rysa, vlka, myši, zmije, kozy nebo bílého koně. Pokud byla upírem (potažmo upírkou) žena, vynikala nad jiné svou neobyčejnou krásou a výjimečností. Její tvář byla mrtvolně bledá,vlasy byly černé jako havraní křídla, rty rudé jako čerstvá krev a při pohledu do jejích tmavých (či rudých) očí jsme mohli vidět celou panenku. Pro okolní lid, byl neodhalený upír postavou záhadnou, ale díky svému „charismatu“ a atraktivitě velmi vyhledávanou. Pověstné jsou upírovy silné sexuální tužby, které uspokojoval/a se smrtelnými lidmi. (viz Inkubus a Sukuba)

 Vlastnosti

Upíři se ve svých možnostech silně lišili. Jejich působnost mohla být omezena jen na dobu noční, kdy strašili své blízké, škodili domácím zvířatům (pili krev). Ráno znovu odcházeli do hrobů, protože kdyby je zasáhl sluneční paprsek, rozprskli by se a zůstala by po nich jen krvavá skvrna. Jako první příchod upíra do vesnice cítili psi (začali štěkat) a dobytek, který se začal plašit. Na druhou stranu ve slovanské mytologii mohl upír uzavřít sňatek s člověkem a dokonce mít i děti.

Životnost upíra je nesmrtelnost. Mohl shořet, ale jakmile se napil krve tak mu bylo lépe. Potřebuje lidskou krev, ne krev zvířat. Sice se jí mohl krmit, ale oslabovalo ho to. V některých oblastech se upíři neomezovali ve své působnosti jen na noční dobu. Věřilo se, že žijí mezi normálními lidmi (nejčastěji jako obchodníci nebo řezníci) a do hrobu se musí uložit jen v určitý den v roce.

Někde se věřilo, že vlivem upírů přichází hlad, špatné počasí, mor Archeologické doklady víry v upíry

Víra v revenanty, tak jak je doložena z písemných pramenů a etnografických pozorování, se specifickým způsobem projevuje i v archeologických nálezech. Jako obrana proti upírům existovalo velké množství metod, některé z nich jsou archeologicky doložitelné. Většina z nich měla mrtvému fyzicky zabránit, aby opouštěl hrob:

• mrtvý byl proboden kůlem
• tělo mrtvého bylo dodatečně vyhrabáno a spáleno
• mrtvola se zabalila do rybářské sítě
• mrtvý byl obrácen na břicho nebo ležel ve skrčené poloze
• mrtvý byl zavalen kameny
• mrtvému byla zacpána ústa např. kameny, železem, hlínou
• tělo mrtvého bylo násilně porušeno (useknuta hlava apod.)
• useknutá hlava mrtvého byla uložena do zvláštního hrobu
• do hrobu se střílelo šípy
• na hrobech nebo přímo v nich byly zažíhány ohně

Některá z těchto protivampirických opatření byla doložena např. na raně středověkém pohřebišti v Lahovicích u Prahy, zkoumaném v letech 1955-1960 archeoložkou Zdeňkou Krumphanzlovou. Někdy je ovšem obtížné od sebe odlišit protivampirická opatření a např. zvlášť krutý způsob popravy nebo posmrtného trestu (o důsledcích činnosti vykradačů hrobů nemluvě). Každý takový nález je proto nutné správě posoudit s ohledem na dobové a místní zvyklosti (ať už pohřební nebo hrdelně-právní).

Upíři v historii

Jeden z nejstarších písemných popisů řádění upíra podává islandská Sága o Eriku Rudém ze 13. století, zachycující historii osídlování Grónska křesťanskými Vikingy (kolem roku 1000). Příběh epizody, která se odehrává během severské zimy, vypráví, jak po náhlé smrti jednoho neoblíbeného muže začnou podivně umírat i další členové jeho komunity (včetně Erikova syna Thorsteina, který osazenstvo odloučené usedlosti vedl). Někteří z mrtvých (i už pohřbených) pak se pak znovu objevují a snaží se setkat se svými blízkými, čímž jim také způsobují smrt. Potíže s (ne)mrtvými se vyřeší až exhumací těl zemřelých a jejich opětovným uložením v blízkosti kostela a za doprovodu křesťanských rituálů - s výjimkou těla prvního zemřelého, který je jakožto upír spálen.

Další zmínky o upírech (respektive o pohanských zvyklostech) přináší staroruské křesťanské spisy z 11. až 13. století.

Nejznámější upír Drákula souvisí se skutečnou historickou osobností krutého knížete Vlada Ţepeşe jen volně. Ze skutečných legend mají k vampirismu blíže ty o neméně známé slovenské hraběnce Alžbětě Báthoryové (1560 – 1614) alias Čachtické paní , dokonce je možné, že právě ona inspirovala Stokerova Draculu.

Roku 1725 v Rakousko-Uhersku zemřel Peter Plogojowitz. Následovala série náhlých úmrtí, která vedla k podezření z vampirismu. Peter byl exhumován, prozkoumán, bylo shledáno že má příznaky vampirismu a poté mu bylo probodeno srdce kůlem a byl spálen. Případ byl poměrně dobře dokumentován, zpráva o něm byla překládána a šířena a byla následována dalšími případy. Hysterii ukončila Marie Terezie, když nechala svého osobního lékaře případy vyšetřit a po jeho závěru že upíři neexistují vydala zákon zakazující otevírání hrobů a zhanobování těl.

Literatura

• Krumphanzlová, Z. 1961: K otázce vampyrismu na slovanských pohřebištích. Památky archeologické, 544-549.
• Navrátilová, A. 1996: „Nečistí zemřelí“ v posmrtných a pohřebních rituálech českého lidu. Český lid 83, 21-31.
• Wollmann, F. 1920-1921: Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské. Národopisný věstník českoslovanský 14, 1-16.

Upír v současné kultuře

Mezi upíry v různých dílech existují značné rozdíly.

Nejčastěji se jedná o nemrtvé, tedy nějakým způsobem oživená lidská těla. V romantické literatuře a ve filmu se upírem se stane člověk pouze tím, že ho kousne jiný upír. Přeměna pak trvá různě dlouhou dobu. Je jen málo povedených přemeň, protože mnohy upír nedokáže přestat sát a oběť prostě zabije. Spousta upírů nechce přeměňovat lidi pokud to není nezbytně nutné, nechtějí jim brát jejich duši. V novějších dílech se může ale jednat i o druh démonů (například u Sapkowského), popřípadě polodémonů (americký seriál Buffy). V některých novějších dílech jsou upíři vlastně jen jiným živočišným druhem, případně je jejich upírství virového původu. Příkladem může být třeba americká filmová serie Blade nebo ruská sága Noční hlídka. Nebo jsou to jen prokletí lidé.

Typickým znakem upírů je pití nebo spíš sání krve pomocí prodloužených špičáků, které mohou být duté, pak jimi přímo sají krev, nebo jimi jen prokusují tepny a krev chlemtají. Nejčastěji se tím živí, a to buď ve fyzickém smyslu (tedy využívají chemické látky v krvi, takoví upíři se mohou živit i krevními konzervami), nebo ve smyslu metafyzickém (jde vlastně o vysávání životní síly). Někdy je nutné aby se jednalo o krev lidskou nebo je lidská krev z nějakého důvodu lepší, jindy je to jedno. Někteří upíři přijímají i lidskou potravu, nebo ji dokonce přijímat musí, stejně jako lidé.

Naprostá většina upírů je nesmrtelných nebo dlouhověkkých. Když nestárnou vůbec, tak jejich fyzická podoba ustrnula ve věku ve kterém byli iniciováni, nebo na prahu dospělosti. Pokud stárnou, tak několikrát pomaleji než člověk (Například v knihách od Darrena Shana stárnou upíři desetkrát a poloupíři pětkrát pomaleji než lidé.)

Pokud se pohybují v normální lidské společonsti, skrývají se a jednou za čas se stěhují, aby svou neměnící se podobou a zvyky (spaní ve dne) nevzbudili pozornost. Pokud při krmení zabíjí, nemívají pevný domov. Často jsou takřka všichni upíři kočovní samotáři, ale existuje jedno nebo více míst, kde žijí pohromadě, případně se jednou za několik let scházejí.

Další častou vlastností upírů je, že se neodráží v zrcadle. To může mít souvislost s tím, že dříve měla většina zrcadel odraznou vrstvu na bázi stříbra (tzv. Benátská zrcadla). Moderní zrcadla mají odraznou plochu z hliníku nebo niklu. Kromě běžných zrcadel nebyl upír vidět třeba v objektivu kamery ve filmu Dracula 2000 – možná že její objektiv nějaké zrcadlo obsahoval. Také se nedají vyfotit (na celuloidovém filmu je roztok halogenidů stříbra, ale skoro žádný autor to nezmiňuje). V knihách Darrena Shana je to vysvětleno prostě tak, že se atomy jejich těl pohybují jinak než těla lidského. Jiné vysvětlení říká, že upíři vlastně pocházejí z paralelního světa nacházejícího se za zrcadly, a když jsou zde, tak za zrcadly logicky chybí. Další vysvětlení je založeno na metafyzičnosti upírů. To, že vidíme upíra, je pak způsobeno ne tím, že bychom ho skutečně viděli, protože upíři nemají fyzické tělo, ale tím, že upír nám vstoupil do mysli a způsobil, že my sami si jeho obraz promítáme. Skutečné věci (světlo, stěny) jím pak procházejí, nebo on jimi.

Mezi jejich další vlastnosti patří zvýšená síla a zlepšené smysly, především schopnost vidět v noci. Někdy upíři létají, a to buď levitací, nebo v podobě netopýra. Drákula chodil či lezl po zdech hlavou dolů nebo přímo po stropě. Kromě zmíněného netopýra se podle některých autorů mohou měnit v mlhu, vlka, hromadu krys nebo červů. Upíři mají často hypnotické, telepatické, telekinetické nebo prostě magické schopnosti. Mohou lidem vstupovat do snů. Také dokáží procházet stěnami, cestovat prostorem i časem.

Klasičtí upíři spí přes den v rakvích (někteří dávají přednost výrazu sarkofág). Stokerův Drákula měl v bednách (nebyly to rakve) hlínu ze své země, a pokud by v nich nespal, zemřel by. Výraz "spánek" ovšem většinou není úplně na místě, protože upírům se nezdají sny, a když spí, tak jsou zcela mrtví. Probouzení pak bývá pomalé, obtížné, a někdy i bolestivé. Někteří upíři ovšem nespí nikdy.

Pitím krve se upíři (především ti nemrtví) rozmnožují. Podle různých pramenů se člověk změní v upíra, když je upírem zcela vysán, když naopak není nebo když sám pije krev upíra. V některých dílech se ale upíři rozmnožují i běžným pohlavním rozmnožováním, a to mezi sebou nebo s lidmi - obě varianty se nevylučují.

Nový upír je učedník, a ten kdo ho zasvětil krví je jeho mistr. Jejich vztah je velmi oblíbené téma, zvláště pokud byl upír zasvěcen nedobrovolně. Mnoho takových upírů zezačátku odmítá pít lidskou krev a radši chtějí zemřít.

Potomek člověka a upíra, nazývaný dhampír, může mít různé kombinace upírských schopností a slabostí. Často je například odolný proti slunečnímu světlu (ve světech, kde čisté upíry světlo zabíjí) - pro tuto vlastnost jsou upíry zváni „Denní tvor“ (anglicky Daywalker). Dhampíři se často stávají ideálním druhem zabijáků upírů. Mezi bytosti napůl lidské a napůl upíří patří také Blade, který své schopnosti získal když jeho matku kousl upír krátce před porodem, čímž u něj došlo k částečné přeměně.

Nejstarším upírem bývá v některých dílech Dracula, jindy existují upíři mnohem déle – za nejstaršího potom bývá označena Adamova první žena Lilith (ano, před Evou) nebo Kain. Samozřejmě ne vždy je vůbec nejstarší upír znám nebo jmenován.

Zatímco některé zdroje míchají upíry a lykantropie dohromady (jako Stokerův Dracula) nebo považují lykantropy za upírům podřízené, podle jiných (např. Underworld) spolu vedou válku.

Obrana proti upírům

Upíra není možné zabít normálním způsobem, ať už díky jeho regeneračním schopnostem nebo jakési přízračnosti. Někdy dokonce upíry mohou zabíjet zase jen upíři nebo vlkodlaci, a nemohou ani spáchat sebevraždu. Mezi obvyklé prostředky, jak je zabít, oslabit či zastavit, patří:

• Sluneční světlo - někdy stačí jakékoliv silné světlo, jindy je zapotřebí UV složka, někdy skutečně pouze světlo sluneční
• Dřevěný kůl do srdce - někdy je zapotřebí určitý druh dřeva (tisové, osikové či dubové), a jak poznamenal jeden upír v komedii Káčula: umakart nefunguje.
• Stříbro - zvlášť pokud je autor plete dohromady s lykantropy
• Useknutí hlavy
• Tekoucí voda - nemohou přejít přes vodní tok, a pokud musí přes moře, tak cestují ve spánku v rakvích a nejlépe letadlem
• Náboženské symboly:
  • Kříž - nemohou se na něj dívat, na holé kůži je pálí
  • Svěcená voda - pálí je na kůži
  • Hostie - nemohou kolem ní projít a pálí je
  • Svěcené zbraně - pokud jim obyčejné zbraně neublíží, svěcené je zraňují jako člověka nebo hůř
• Česnek - nemohou kolem něj projít
• Snítka plané růže - položí-li se jim na rakev, nemohou z ní ven
• Velké kameny položené na rakev jim znemožní dostat se z ní, stejně funguje i zalít hrob betonem (jak to je u skutečné osoby Beli Lugosiho)

Žádný z uvedených prostředků ovšem není „spolehlivý“, tedy nefunguje v každém literárním díle. V některých je dokonce řečeno, že tyto pověry rozšířili sami upíři, aby se lidé cítili v bezpečí a oni měli volnou ruku. Sám Bram Stoker pak bývá označován za upíra.

Po smrti se upír rozpadne na prach. Podle některých pramenů není ani pak zcela zničen – stačí, aby se tento prach dostal do styku s krví a upír se okamžitě regeneruje. V komedii Káčula je pro regeneraci zapotřebí speciální rituál, ale kromě krve zafungoval i kečup… Pro úplné zničení může pomoci prach rozprášit, nejlépe do tekoucí vody.

 Dracula

Nejznámější upír - Dracula - prvně se objevující ve stejnojmenné knize Brama Stokera, je do určité míry založen na skutečné historické osobě – moldavském knížeti Vladu Ţepeşovi, řečeném Dráček (Dracula či Drăculea) a Naražeč na kůl resp. Napichovač (Ţepeş). Žil v letech 1431–1476 a proslul svojí krutostí v bojích s Turky. Dracula je zdrobnělinou přezdívky jeho otce - Drak (Dracul) - jíž byl označován jako člen tzv. Dračího řádu císaře Zikmunda. Jeho přezdívka Napichovač je pak založena na oblíbeném způsobu popravy, který užíval k vyvolání strachu a hrůzy ve svých nepřátelích. Podle pověsti poselstvo tureckého sultána při audienci u knížete Draculy odmítlo smeknout a vzdát mu čest a kníže jim dal proto jejich porývky hlavy přibít železnými hřeby k hlavám a pak je dal napíchnout na ostrý kůl.

Podle moderních výzkumů ovšem Stoker o skutečném knížeti Vladovi mnoho nevěděl a „legendu“ sestavil z jiných legend nemající s Vladem nic společného. V Rumunsku spojení knížete s upírskými legendami nechápou: když už, považovali by ho naopak za bojovníka proti upírům.

Samotný Stoker neupřesňuje, jak se Dracula stal upírem, v pozdějších zpracováních je důvod často náboženský: Jednou když byl Dracula na bitevním poli, jeho žena, oklamána zprávou o jeho smrti, spáchala sebevraždu. Dracula poté proklel Boha, kterému do té doby věrně sloužil a stal se upírem. V jiných zpracováních byl Dracula proklet knězem po vypálení kláštera a toto prokletí ho změnilo v upíra.